Definice filmu se v průběhu dějin měnila a reflektovala různé teoretické přístupy k jeho podstatě. Film od svého vzniku urazil dlouhou cestu a dnes už často nemá podobu celuloidového pásu, od kterého původně odvozuje svůj název. Přesto stále používáme označení „film“, i když jeho současná forma často nekoresponduje s původní etymologií tohoto pojmu. Co tedy činí film filmem? A existuje film ve svém původním významu ještě dnes? Zkrátka: Existuje film? A pokud ano, kde je jeho podstata? Snaha najít odpověď na tuto otázku nutně vede k prozkoumání jak historických definic, tak současných proměn, které film stále více rozptylují do širšího audiovizuálního prostoru.
André Bazin vnímá film primárně jako médium, jehož hlavním cílem je zachycení reality. Ve své práci zdůrazňuje ontologický rozměr filmu, který je díky své fotografické povaze schopen uchovávat svět takový, jaký je. Film podle něj není jen odrazem skutečnosti, ale přímým otiskem reality, což mu dává jedinečnou schopnost odhalovat pravdu. Bazin považuje film za nástroj fixace času a prostoru, který divákovi umožňuje nahlédnout do esence skutečnosti.[50] Tato Bazinova koncepce přisuzuje filmu privilegované postavení mezi ostatními uměleckými médii, neboť neklade důraz na manipulaci s realitou, ale na její věrné zachycení. Právě tato schopnost „nechat realitu promluvit“ se pak stává základem specifického typu filmové estetiky, která klade důraz na kontinuitu, hloubku pole a dlouhé záběry – jakožto prostředky, jež minimalizují zásahy autora a posilují dojem ontologické věrohodnosti zachyceného světa.
Christian Metz přistupuje k definici filmu z jiného úhlu pohledu. Film chápe jako specifický komunikační systém, který pracuje s obrazy a zvuky, ale není jazykem v tradičním lingvistickém smyslu. Film podle něj funguje jako řeč, ve kterém záběry a sekvence připomínají věty a montáž tvoří jeho syntaxi. Nejde jen o zachycení reality, ale o aktivní vytváření smyslu prostřednictvím organizace obrazů a narativních struktur. Klíčová je schopnost diváků dekódovat významy na základě kulturních a vizuálních kódů, čímž se film stává specifickým komunikačním médiem, řečí bez jazyka, se svou vlastní logikou.[51] Tento přístup umožňuje analyzovat film nikoliv primárně skrze jeho obsah, ale jako systém znaků, který funguje na základě vztahů a pravidel v rámci specifické vizuálně-zvukové gramatiky. Zároveň ale poukazuje na to, že porozumění filmu je podmíněno sdílenou kulturní zkušeností, což relativizuje představu univerzální srozumitelnosti filmového jazyka a akcentuje roli divácké kompetence při konstrukci významu.
David Bordwell pro změnu nahlíží na film jako na narativní médium. Pro něj je film především strukturou vyprávění, která organizuje události v čase a prostoru. Film je podle Bordwella dynamickým procesem, jehož význam vzniká skrze stylistické a vyprávěcí strategie, jako jsou pohyb kamery, střih nebo montáž. Bordwell zdůrazňuje aktivní roli diváka, který dekóduje narativní struktury a hledá v nich smysl.[52] Bordwellův přístup tak přesouvá důraz z „obsahu“ na způsob jeho uspořádání a prezentace, čímž se film stává předmětem analytického zájmu nikoli jako reprezentace reality, ale jako systém pravidelného narativního designu. Zároveň ale ukazuje, že význam není ve filmu pevně daný – vzniká až v interakci mezi strukturou díla a divákovým interpretačním úsilím, které je vždy historicky a kulturně podmíněné.
Tyto teorie naznačují, že film nelze chápat pouze jako technologický produkt nebo médium „pro zábavu“, ale jako komplexní systém reprezentace, jazyka a vyprávění. Bazin jej vidí jako otisk reality, Metz jako systém znaků a Bordwell jako nástroj narace. Tato východiska vytvářejí základ pro pochopení a uchopení proměn filmu v digitální éře. Jejich různá zaměření umožňují sledovat, jak se filmová řeč proměňuje spolu s médii, která ji nesou. V digitálním prostředí pak tyto přístupy pomáhají rozlišit, co zůstává konstantní a co se přizpůsobuje novým formám audiovizuální komunikace. Společně tak vytvářejí rámec, který je možné dále rozvíjet při analýze současné filmovosti.