Film jako audiovizuální forma může vzniknout, čistě hypoteticky, v jakémkoliv audiovizuálním světě. I platforma primárně určena pro krátká vertikální videa jako TikTok může být prostorem pro filmovou tvorbu – dílo se přizpůsobí technickým omezením (vertikální kompozice) a může být rozděleno do série příspěvků. Filmovost tedy není vázána na konkrétní platformu, obrazový formát či audiovizuální svět, ale na způsob práce s audiovizuálními prvky i narativem. Tím se otevírá možnost chápat film nikoli jako uzavřený produkt s přesně danou podobou, ale jako způsob myšlení o obraze a vyprávění, který může být aplikován napříč médii. Klíčová pak není délka, technická kvalita ani distribuční kanál, ale míra komplexní práce s obrazem, časem a významem, která umožňuje i krátkému nebo neformálnímu videu nést znaky filmového vyjádření.
Filmovost je pojem s dlouhou tradicí a označuje specifické výrazové a vyprávěcí prostředky filmu. Ve slovníku Film a filmová technika je definována jako schopnost filmu využít kompoziční a technické možnosti filmové řeči k co nejpůsobivějšímu vyjádření narativních i nenarativních prvků.[59] Pro účely této práce filmovost chápu ve vztahu k formálním prvkům filmu, jak je popisují David Bordwell a Kristin Thompsonová v Umění filmu. Zahrnuje práci s kompozicí, střihem, zvukem, osvětlením a vyprávěním.[60] Tyto principy, jak by se dalo předpokládat, jsou často intuitivně používány i amatérskými (a jinými) tvůrci, jelikož je mají zažité, „vstřebané“ z vlastního sledování filmů. Proto i jednoduchý záznam na mobilu může nést prvky filmovosti – snahu o dokumentaci, zachycení příběhu, intuitivní práci s kompozicí a vůbec…
Tyto formální prvky můžeme používat nebo porušovat jak vědomě, tak nevědomě. Filmař může záměrně porušit pravidlo osy pro dosažení určitého efektu, ale může ho porušit iz neznalosti tohoto pravidla i jeho funkce. Stejně tak může někdo intuitivně dodržovat principy kontinuální střihové skladby, aniž by je pečlivě studoval. Míra filmovosti tedy není určena jen záměrem, ale komplexním vztahem mezi vědomým a nevědomým používáním a aplikováním formálních prvků filmu vně audiovizuálního díla či záznamu. Tento vztah navíc odráží nejen individuální estetické cítění tvůrce, ale i kulturní prostředí, ve kterém se pohybuje, neboť filmové konvence jsou často internalizovány prostřednictvím opakované divácké zkušenosti a kulturní expozice, nikoli výhradně formálním vzděláváním.
Pro výzkum filmařovy tvorby je klíčové studovat nejen jeho filmy, tedy díla, která se soustředí ve filmovém audiovizuálním světě, ale i díla z jiných audiovizuálních světů, která mohou být součástí jeho kariéry nebo jí předcházela. Svatební videa, rodinné záznamy, YouTube vlogy, studentské práce nebo reklamní spoty mohou obsahovat zárodky stylistických prvků a postupů, které později rozvinul ve své filmové tvorbě. Tyto práce, ač třeba primárně „nefilmové“, nesou určitou míru filmovosti a umožňují sledovat vývoj autorova rukopisu a tvůrčího přístupu napříč různými audiovizuálními světy. Audiovizuální prostor tak zahrnuje veškerou tvorbu pracující s časem a filmovými principy, přičemž každé dílo může nést různou míru filmovosti a může se pohybovat mezi různými audiovizuálními světy, kde získává nové kontexty a významy. V této práci však neprovádím systematickou analýzu formálních prvků jednotlivých děl. Filmovost zde chápu jako orientační rámec, nikoliv jako nástroj pro jejich typologické zařazení – formální aspekty sleduji pouze v souvislosti s vývojem autorova rukopisu a jeho pohybem mezi audiovizuálními prostory.
Filmová tvorba, jak vychází z mé práce, není omezena jen na profesionální sféru – každý tvůrce někde začíná, často jako amatér natáčející rodinná videa nebo experimenty na mobilní telefon. Tato amatérská tvorba je legitimní součástí komplexního, stěží ohraničitelného, audiovizuálního prostoru a může nést významnou míru filmovosti – a může být dokonce filmem. Prolínání různých audiovizuálních světů je tedy ještě komplexnější – amatérský tvůrce může současně natáčet rodinná videa, experimentovat s videomappingem, vytvářet obsah pro YouTube a postupně se propracovávat k profesionální filmové tvorbě. Některá jeho díla mohou zůstat v soukromé sféře, jiná se stanou veřejnými, další mohou být později využita v jiném kontextu (například jako součást dokumentu nebo výstavy). Hranice mezi amatérskou a profesionální tvorbou filmaře není ostrá ani vně sebe sama – stejný tvůrce může v jednom audiovizuálním světě působit jako profesionál (natáčí reklamy pro uvedení v televizi) a v jiném jako amatér (experimentuje s VR[61], či AR[62]). Toto neustálé přelévání mezi různými audiovizuálními světy a „úrovněmi“ profesionality je charakteristickým rysem současné audiovizuální tvorby.