Roger Odin ve své práci popisuje rodinný film jako komunikační rituál odehrávající se v soukromém prostoru. Tento typ filmu slouží především k uchování vzpomínek a posílení rodinných vazeb. Je charakterizován absencí pevné narativní struktury a jeho význam se odvíjí především od emocionální hodnoty pro zúčastněné, nikoliv od estetických nebo formálních kritérií.[63] Odin tvrdí, že rodinný film je především o rodině – funguje v rodinném prostoru, je zaměřený na aktéry z rodiny a vyjadřuje jistý druh posvátnosti této jednotky. Zároveň se ale od této definice ve své pozdější revizi postupně odklání a uznává, že rodinný film prošel zásadní proměnou, která z něj udělala otevřenější formát s větším důrazem na jedince a každodenní situace.[64] Tato posunutá definice umožňuje chápat rodinný film nejen jako součást privátního archivu, ale i jako médium osobní sebeprezentace, které může vstupovat do veřejného prostoru a spoluvytvářet nové formy intimní, a přitom sdílené audiovizuální komunikace.
Odin identifikoval dvě hlavní transformace, které rodinný film zásadně ovlivnily. První proměna se týkala přechodu od filmu přes video až po digitální média. Tento technologický vývoj vedl k demokratizaci tvorby, kdy se záznamy mohly snadno upravovat a sdílet prostřednictvím sociálních sítí, či online platforem,[65] jako jsou YouTube, Facebook nebo Instagram. Digitalizace otevřela, jak upozorňuje Odin, možnost zachytit rodinné okamžiky v jejich autenticitě, včetně každodenních situací, konfliktů, a dokonce i intimních nebo tabuizovaných témat, jako jsou nemoci, krize nebo sexualita.[66] Tato proměna znamenala rozšíření hranic rodinného filmu a jeho funkce. Už nešlo pouze o oslavy nebo výjimečné momenty, ale také o zachycení běžného života s jeho radostmi i napětím.
Druhá transformace spočívala v proměně operátora a jeho role ve vytváření těchto záznamů. Odin upozorňuje, že rodinný film fungoval tehdy, pokud „nebyl filmem“ – pokud neexistoval s cílem dosáhnout specifických komunikačních cílů, ale vznikal jako spontánní záznam.[67] Nové digitální formáty však tento model narušily. Tvůrce, často člen rodiny, se stal aktivním organizátorem příběhu a film se přiblížil reportážnímu stylu. Najdeme v něm rozhovory, komentáře a inscenované scény, které posouvají hranici mezi dokumentací a performativním vyjádřením.[68] Záznamy již nejsou jen pasivní archivací událostí, ale aktivně formují identitu a vyprávějí příběh o rodině směrem ven, do širšího publika.
José van Dijck upozorňuje, že digitalizace proměnila rodinné filmy z intimních archivů na nástroje sebeprezentace a budování (multimodální) identity. Digitální technologie umožňují multimodální propojení textu, obrazu a zvuku, čímž rozšiřují možnosti uchovávání i sdílení vzpomínek a mění způsoby, jak formujeme osobní i kolektivní paměť.[69] Tento posun vyvolal otázky o hranicích mezi soukromím a veřejností. Rodinné filmy, jak poznamenává Odin, již nejsou určeny jen pro členy rodiny, ale stávají se součástí extimátního prostoru – kombinace intimity a vnějšího sdílení, který charakterizuje současnou společnost.[70] Tento rozšířený rámec vnímání rodinného filmu odhaluje, jak se i zdánlivě „soukromé“ formy audiovizuální tvorby proměňují pod tlakem veřejné viditelnosti a kulturních očekávání, čímž se z nich stává nedílná součást komplexního mediálního ekosystému.
Tento fenomén, kdy se z „rodinných filmů“ stávají primárně veřejná díla, můžeme pozorovat zejména na platformách jako YouTube, kde rodinné vlogy kombinují prvky reality show s osobními deníky. Carolina Carrêlo ve své analýze rodinných kanálů na síti YouTube ukazuje, že tato forma prezentace nejen že mění způsob, jakým rodinné filmy vnímáme, ale také otevírá otázky ohledně autenticity, inscenace a etiky využívání dětí jako aktérů digitálního obsahu.[71] Rodinné vlogy na platformách jako YouTube, například kanály jako The ACE Family často kombinují prvky reality show a osobních deníků. Jejich cílem není, podle Carrêlo, jen dokumentace života, ale i generování zisku skrze sledovanost, reklamu a sponzoring.[72]
Na druhé straně zůstává i „klasický rodinný film“, který je blíže původní definici, jak ji popsal Odin. Tento druh existuje především v soukromých, polosoukromých a veřejných prostorách. V soukromém prostoru, jak poznamenává Odin, může jít o video ukázané přímo doma na mobilu nebo na televizní obrazovce.[73] V polosoukromém prostoru může být sdílený v „rodinných“ skupinách na WhatsAppu nebo v omezeném kruhu přátel na Facebooku. Ve veřejném prostoru pak lze rodinný film sdílet například na YouTube, kde se stává přístupným širšímu publiku. Tyto úrovně sdílení odpovídají proměnám mediální komunikace, kde se rodinné filmy přizpůsobují novým formám distribuce a sdílení.
Odin zároveň vychází z myšlenky, že rodinný film nyní není nutně vázán na tradiční pojetí rodiny jako nukleární jednotky. Moderní rodinný film může vyrůstat z jiných kolektivů, jako jsou přátelé, zájmové skupiny nebo komunitní kruhy. Odin specificky zmiňuje „family of choice“, tedy „rodina volbou“ – Tento posun reflektuje širší proměnu pojmu rodina, která je dnes chápána jako fluidní a proměnlivý koncept, nikoliv jako neměnná struktura.[74] Tento posun zároveň ukazuje, že médium rodinného filmu může sehrávat roli v utváření a potvrzování alternativních forem sounáležitosti – místo aby jen odráželo existující rodinné vazby, pomáhá je aktivně konstruovat a legitimizovat v očích jejich členů i okolního světa.