Před prvním natáčecím dnem už existuje řada rozhodnutí, která budoucí film ovlivní. Kdo se může zapojit, jaká technika je dostupná, kolik času lze práci věnovat a jaký záměr je za těchto podmínek proveditelný. Kapitola o preprodukci sleduje právě tuto méně viditelnou část audiovizuální tvorby: organizaci možností, z nichž teprve vznikne natáčení.
V historickém rámci diplomové práce se část této organizace přesouvá od klubového zázemí k samostatným autorům a menším týmům. Instituce dříve nezajišťovala pouze přístup ke kameře. Nabízela také prostor, kontakty a návaznost mezi přípravou, výrobou a uvedením. Když se podmínky proměnily, bylo nutné tyto vazby skládat jiným způsobem. Pro tvůrce tím přibylo rozhodování, které se samotným obrazovým řemeslem souvisí jen nepřímo.
Práce tento posun spojuje s různorodým financováním. Vlastní prostředky, grantová podpora, partnerská výpomoc a spolupráce s dalšími produkcemi nevytvářejí jeden univerzální postup. Každá kombinace stanovuje jiné možnosti i omezení. Příprava proto není pouze převodem již hotového scénáře do tabulky. V nezávislé tvorbě se podoba projektu může utvářet současně s hledáním jeho zázemí.
Digitální nástroje podle kapitoly rozšířily prostor pro změny. Scénář, obrazové návrhy a produkční plán lze upravovat v návaznosti na nové okolnosti; samotné natáčení a postprodukce také poskytují další možnosti práce s materiálem. Tato pružnost ale není totožná s absencí přípravy. Právě plán umožňuje rozpoznat, které změny jsou slučitelné se záměrem a které už projekt vedou jinam.
Výsledkem není protiklad mezi pečlivou profesionální výrobou a improvizujícím amatérem. Text popisuje hybridní praxi, v níž se představa filmu potkává s konkrétními podmínkami. Preprodukce tak ukazuje, že o výsledném díle rozhodují také organizační schopnosti a vztahy. Dostupná kamera otevírá možnost začít; příprava pomáhá tuto možnost proměnit v uskutečnitelnou práci.
