Proces deinstitucionalizace českého amatérského filmu po roce 1989 neznamenal pouze zánik klubových struktur, ale hlubší proměnu celého systému vstupu do audiovizuální tvorby vůbec. Před rokem 1989 byly filmové kroužky často institucionálně ukotvené – fungovaly pod záštitou podniků, odborových svazů nebo kulturních domů, a zajišťovaly tak nejen technické zázemí, ale i přístup ke vzdělání, distribuci a komunitě. Po roce 1989 se však mnoho těchto institucí rozpadlo či transformovalo a nově nastupující tvůrci začali do tvorby vstupovat mnohdy samostatně – bez podpory klubu, často na vlastní náklady, s vlastním vybavením a bez předem dané organizační, či tvůrčně-dramaturgické struktury. Tento posun neznamená jen rozpad institucí, ale i přesun odpovědnosti, autonomie a produkčních kapacit na jednotlivce či malé skupiny, čímž se proměnila samotná logika tvorby: zatímco dříve klub zajišťoval technologické, vzdělávací i distribuční zázemí, dnes jej v mnoha případech nahrazuje sám autor, který si tyto složky musí obstarat individuálně.

Jedním z hlavních důvodů zániku filmových kroužků byl konec státní podpory, která byla za socialismu klíčová pro jejich fungování. Amatérské kluby a kroužky často spoléhaly na financování z rozpočtů kulturních domů, odborových organizací či podniků, které měly zájem na organizaci volnočasových aktivit svých zaměstnanců. S ukončením těchto dotací po roce 1989 došlo k výraznému snížení finančních zdrojů, což mnohé kluby postavilo před otázku existence. Jak uvádím ve své dřívější práci, přerovské filmové kroužky, včetně těch pod záštitou ZK železničářů a Přerovských strojíren, se nedokázaly adaptovat na nové podmínky a se začátkem nového desetiletí, divokých 90. let, už neexistovaly.[184] Ztráta institucionálního zázemí však neznamenala zánik tvůrčí aktivity jako takové – naopak, uvolnění struktur otevřelo prostor pro nové, méně formální a často individuální formy tvorby, které se postupně adaptovaly na proměněné ekonomické i technologické podmínky.

Dalším významným faktorem byla změna společenských priorit a způsobu trávení volného času. S příchodem nových technologií a médií, jako byl rozmach videokamer a později digitálních technologií, se otevřely možnosti pro individuální tvorbu mimo tradiční klubové struktury. Lenka Lázňovská uvádí, že po roce 1989 mnoha autorů založila komerční studia, ale došlo i k nárůstu počtu samostatně tvořících autorů.[185] Tím se do jisté míry klubová činnost přesunula z výlučného centra amatérské tvorby na úroveň jedné z možných variant – tvorba se tak postupně individualizovala a deinstitucionalizovala.

Nejistota spojená s privatizací kulturních institucí a proměna jejich funkcí rovněž sehrála důležitou roli. Kulturní domy, které za socialismu sloužily jako centra volnočasových aktivit, byly často privatizovány nebo změnily svůj účel, čímž ztratily svůj původní význam pro komunitní aktivity. Například v Přerově došlo ke zrušení několika klíčových kulturních center, což výrazně ovlivnilo možnosti setkávání a organizace kroužků. Klubovna filmového kroužku Přerovských strojíren byla po roce 1989 prodána, další objekty zanikly bez náhrady – například slavná „Komuna“, někdejší sídlo ZK železničářů, byla v první dekádě 21. století zbourána a nahrazena komerčním objektem. Zkrátka – klubová činnost i komunitní vazby, které byly v Přerově bohaté, se zhroutily od základů, a to metaforicky i doslovně.[186] Tento fyzický a symbolický zánik kulturních center zároveň ukazuje, že proměna infrastruktury nebyla jen administrativní změnou, ale zásadním zásahem do každodenního života komunit, které skrze tyto prostory realizovaly svou kreativitu, identitu i vzájemné vztahy.

Přesto existovaly pokusy o zachování tradice amatérské filmové tvorby. Založení Nezávislého svazu pro film a video v roce 1990 pod vedením přerovského filmaře Petra Chmely představovalo jednu z iniciativ, jak reagovat na nové výzvy.[187] Svaz poskytoval platformu pro sdílení zkušeností, pořádal přehlídky a festivaly, dokonce založil vlastní zpravodaj a snažil se udržet kontinuitu českého amatérského filmu.[188] Tyto snahy však nemohly zcela nahradit zaniklou institucionální podporu a systém organizace, který existoval před rokem 1989 a který byl relativně pevně zakotvený a strukturálně pevný. Přechod od socialismu ke kapitalistickému uspořádání přinesl zásadní obrat – institucionálně ukotvený model amatérského filmu se rozplynul a nahradil ho svět nových, dosud neuchopených možností.

Důsledkem výše popsaných proměn byl výrazný útlum organizované amatérské filmové tvorby v České republice. Ačkoli některé individuální iniciativy přežily a dokázaly se adaptovat na nové podmínky, kolektivní charakter činnosti, jenž byl určující pro předchozí dekády, se již nepodařilo v plné míře obnovit. Amatérská a neprofesionální tvorba nicméně nezanikla – její dnešní podoba je proměněná, rozptýlená, často individuální, ale zároveň pružnější, technologicky soběstačná a v mnohém svobodnější. Nepředstavuje již jednotný model ani sdílenou instituci, nýbrž pestrou mozaiku přístupů, v nichž se tvůrčí impulsy rodí a zanikají v nových prostorech – někdy osamoceně, jindy v dočasných spojenectvích. Místo někdejších kluboven tak dnes existují digitální platformy, domácí ateliéry, improvizovaná studia či síťová komunita autorů, v nichž žije dál nejen snaha tvořit, ale i pokračující tradice amatérského, či spíše neprofesionálního filmu – v jiné formě, s jinou logikou, ale s neméně silnou vnitřní motivací, která často bývá pro tvůrce společná – prostě tvořit.